Nedávno jsem přečetl knihu od Mary Beard, Roman Triumph. Kniha rozebírá detaily tradice antického Říma, tzv. triumf. Triumf byl nejčastěji udělován senátem význačným osobnostem, většinou vojevůdcům, kteří prokázali službu Římu tím, že porazili její nepřátelé. 

Triumf spočíval v tom, že daný vojevůdce jel v otevřeném kočáře, doprovázen svými vojáky, otroky a často i poraženými nepřáteli, kteří byli spoutáni v okovech. V průvodu mohly být také vozy s uloupenými poklady, zbraně nepřátel, nebo makety dobytých měst.

Co je zajímavé i když možná logické je, že této tradice, která měla být oslavou daného člověka za jeho zásluhy, se stal cíl pro mnohé ambiciózní politiky. Tedy místo aby usilovali o konkrétní pomoc svému městu, usilovali především o triumf a hledali určité záminky, jak jej získat. Snaha o rozpoutání konfliktu jen pro získání triumfu nebyla ničím neobvyklým. 

Paradoxně se pak triumf natolik zpolitizoval, že se triumfující vojevůdce stal často terčem posměchu z řad lidu a kritiky senátorů. Nejen tedy, že jeho priority byly zcela obrácené, ale ani respekt, po kterém toužil, nebyl ve výsledku často dosažen. Celý triumf se tak stal jen iluzí úspěchu.

Dnes se tomu už jen můžeme pousmát, ale možná, že nejsme o tolik jiní. Jen si vezměme, kolik času a energie vkládáme do naší vlastní image. A nemusí to být nutně jen o tom, že trávíme čas na sociálních sítích, ale v běžných okamžicích, kdy se snažíme, aby si ostatní o nás mysleli to, či ono.

Snadno se tak dostáváme do pasti, kdy usilujeme o iluzorní představy ostatních o nás. Ztrácíme tím svoji autenticitu a riskujeme dlouhodobou frustraci. Nejhorší na tom je, že nám toto nikdy nepřinese naplněnost v životě, jen dočasné potešení. Naši životní naplnění tím nikdy nezískáme.

Koučink nám může pomoci tak, že dokážeme identifikovat kde nám utíká energie a čas vložené do budování vlastní image, proč to děláme a jak s tím můžeme pracovat.

Přeji vám rovnováhu v životě.