“Zatím platí, takže dobrý.” slyšel jsem nedávno od pána, který mluvil o tom, jak je ve své práci nespokojený. Zaměstnání ho nijak zvlášť nenaplňuje, ale to není ten zásadní problém. Nejvíce mu vadí toxické vztahy na pracovišti. Jediný důvod, proč zůstává je ten, že má jakž-takž jistotu výplaty.
Peníze potřebujeme, ale za jakou cenu? Chodíme do školy, abychom měli zaměstnání. Pak máme práci, abychom poplatili účty, tedy abychom přežili. Nebo máme rodinu a říkáme, že ji musíme uživit a proto musíme chodit do zaměstnání. Znamená to tedy, že se obětujeme pro svoji rodinu? Nebo jsme v práci jen proto, abychom přežili?
Není nejlepší, abychom všichni dělali to, co je náš největší potenciál a z toho nám přicházejí peníze? Představte si, jaké to je, když chodíte do práce, kde máte skvělý, spokojený tým motivovaných lidí. Jak to vypadá, když všichni pracujeme, protože nás to baví a naplňuje? Místo strachu a toxických vztahů mít důvěru, podporu a funkční tým. Jaké to je, když všichni pracujeme v našem největším potenciálu?
Pokud hledáte ten svůj, rád budu Vaším partnerem na cestě k Vašemu jedinečnému potenciálu ☺.
Často jsem tento pocit míval. Někdy ho mívám i nyní. ‘Musíš si prosadit svou, protože nesneseš pocit ponížení.’ ‘Bojuj za sebe, vždyť je to vůči tobě nefér!’ Naposledy jsem si toto myslel, když mě ve frontě předběhla postarší paní, já ji jemně upozornil, že jsem tam stál před ní a ona mi důrazně vysvětlila, že to není pravda.
Ve srovnání s mnohem závažnějšími případy je tato situace absurdní a malicherná. Pocity vzteku a studu ale byly reálné, možná proto, že tam byla přítomná i má dcera, a já byl vlastně ponížen před ní, před někým, před kým chci vypadat vždy jako silný a mužný otec.
Jediný způsob, který mi na tyto negativní emoce fungoval, bylo si emoce poctivě prožít a následně s paní provést vnitřní rozhovor, kde oba komunikujeme z místa srdce a z čisté lásky.
Stále silněji vnímám, že ze všeho nejdůležitější je nejen jednat, ale také mluvit a myslet v lásce, laskavosti a autenticitě.
Jak spolu souvisí mít správně nastavené hranice a zároveň jednat z této pozice? Mít správně nastavené hranice znamená jednat v lásce jak vůči bližním, tak i sám k sobě. Pokud ustupuji jen proto, abych se vyhnul konfliktu, pak ubližuji sám sobě a nejednám z lásky. Mohu si stát za svým a milovat druhého – ne jeho konání, které může být v nesouladu, ale mohu milovat jeho skutečné jádro, jeho duši.
V reálném životě se mi toto lehce říká, ale mnohem hůře praktikuje. Nicméně každý okamžik je příležitostí, jak toto mohu praktikovat – ve své mluvě a co víc, ve svých myšlenkách.
“Co to vlastně řekl, že to všechny tolik rozčílilo?”
“Buďte k sobě laskaví.”
Démon Crowley a anděl Aziraphale sledující ukřižování ježíše, komediální mini série good omens
Poté, co jsem obojí začal více pozorovat, byl jsem zaskočen, jak moc negace tam je. Sem tam kritický komentář o tom člověku, tady zase hodnotící myšlenka o tamtom člověku, nebo odseknutí mé ženě či dceři. Kolik energie vkládám do hodnotících myšlenek, polo-kousavých komentářů nebo jen do pohrdlivého tónu hlasu? Příliš mnoho!
Láska, laskavost a autenticita k sobě samému a k mým bližním, to je přeci to nejdůležitější. Mohu začít u maličkostí, velké věci přijdou později. Skvělé na tom je, že toto skutečně mohu dělat v každém okamžiku.
Nemusím být tvrdý, protože s těmito hodnotami nikdy neprohraji.
Všem vám přeji, aby jimi byly vaše životy co nejvíce naplněny 😀
Vzpomeňte si na to, co jste kdy v životě chtěli tvořit, tvořili, a pak přestali tvořit. Jak jste se tehdy cítíli? A proč tomu tak bylo? A proč jste s tím tehdy přestali nebo vůbec nezačali? Možná vám dal někdo najevo, že to nemá smysl, nebo jste si vzpomněli, jak vám někdo dílo zkritizoval, nebo vám prostě někdo řekl, že na to nemáte.
Řada z nás v takový okamžik udělá rozhodnutí, že se svému tvoření nebude dál věnovat prostě proto, že nejsme dost dobří. A nezdravé přesvědčení nebo pochybnost je na světě!
Co kdyby se vám podařilo napsat knihu, kterou si přečte jeden jediný člověk a kniha ho bude tolik bavit, že bude celý den nadšený a plný inspirace? Stálo úsilí za to? I přesto, že pro dalších devadesát lidí je kniha nezajímavá? A co kdyby těch spokojených lidí bylo sto? Nebo tisíc? Co když tím, že přestáváme tvořit, ochuzujeme mnoho lidí o potěšení z naší tvorby?
Při tvorbě nemysleme na kritiky, které nijak naší tvorbou neomezujeme. Mysleme na všechny ty, kterým potencionálně zabraňujeme mít radost z toho, co bychom jim jinak mohli dát.
Naše přesvědčení tak můžeme obrátit zcela naruby: ‘Mám přestat tvořit, protože to je zbytečné a protože nejsem dost dobrý.’ na ‘Musím pokračovat v tvorbě, protože pro někoho by to mohlo být užitečné a zda-li jsem nebo nejsem dobrý, je jen subjektivní hodnocení a nesouvisející s cílem.
Pokud máte v hlavě knížku, ale vedle té knížky splašeně pobíhá ustrašená sžíravá myšlenka, že ‘nejste dost dobří’, tak nastal Váš čas. Společně najdeme cestu, jak Váš jedinečný literární sen realizovat! Budu se těšit 🙂 !
Nedávno jsem přečetl knihu od Mary Beard, Roman Triumph. Kniha rozebírá detaily tradice antického Říma, tzv. triumf. Triumf byl nejčastěji udělován senátem význačným osobnostem, většinou vojevůdcům, kteří prokázali službu Římu tím, že porazili její nepřátelé.
Triumf spočíval v tom, že daný vojevůdce jel v otevřeném kočáře, doprovázen svými vojáky, otroky a často i poraženými nepřáteli, kteří byli spoutáni v okovech. V průvodu mohly být také vozy s uloupenými poklady, zbraně nepřátel, nebo makety dobytých měst.
Co je zajímavé i když možná logické je, že této tradice, která měla být oslavou daného člověka za jeho zásluhy, se stal cíl pro mnohé ambiciózní politiky. Tedy místo aby usilovali o konkrétní pomoc svému městu, usilovali především o triumf a hledali určité záminky, jak jej získat. Snaha o rozpoutání konfliktu jen pro získání triumfu nebyla ničím neobvyklým.
Paradoxně se pak triumf natolik zpolitizoval, že se triumfující vojevůdce stal často terčem posměchu z řad lidu a kritiky senátorů. Nejen tedy, že jeho priority byly zcela obrácené, ale ani respekt, po kterém toužil, nebyl ve výsledku často dosažen. Celý triumf se tak stal jen iluzí úspěchu.
Dnes se tomu už jen můžeme pousmát, ale možná, že nejsme o tolik jiní. Jen si vezměme, kolik času a energie vkládáme do naší vlastní image. A nemusí to být nutně jen o tom, že trávíme čas na sociálních sítích, ale v běžných okamžicích, kdy se snažíme, aby si ostatní o nás mysleli to, či ono.
Snadno se tak dostáváme do pasti, kdy usilujeme o iluzorní představy ostatních o nás. Ztrácíme tím svoji autenticitu a riskujeme dlouhodobou frustraci. Nejhorší na tom je, že nám toto nikdy nepřinese naplněnost v životě, jen dočasné potešení. Naši životní naplnění tím nikdy nezískáme.
Koučink nám může pomoci tak, že dokážeme identifikovat kde nám utíká energie a čas vložené do budování vlastní image, proč to děláme a jak s tím můžeme pracovat.
Možná cítíte, že všechno ve vašem život není úplně v pohodě. Možná jste v záseku a nevíte jak z něj ven. Nebo možná řešíte nějakou problematickou situaci. V takovém případě je právě pro vás vhodný koučink, metoda osobního rozvoje formou vedeného rozhovoru. Jeho cílem je si uvědomit, jaké máme nástroje k dosažení našeho cíle, naší vize, a co nás limituje.
Koučink má řadu výhod, ale tou nejzásadnější je to, že vás posílí. Pomůže vám žít naplněný život a to dlouhodobě.
Já se jmenuji Josef Šorm, mám za sebou léta na pozici výkonného ředitele a nyní se věnuji seberozvoji, konkrétně metodám life coachingu, NLP a mindfulness.
Pokud chcete najít svou sílu, motivaci k naplnění své vize nebo prostě jen něco překonat, rád vám nabídnu své služby osobního kouče.
